Všechno to vypadá jako standardní situace. Zvednu sluchátko, vytočím číslo majitele kvalitního životopisu s pro mě potřebným výpisem zkušeností a dovedností, a naladím se na pracovní pohovor s programátorem databází. To se asi nebudeme smíchy za břicho popadat, že.
Na druhé straně se ale ozval tak mladý a veselý hlas, že odrovnal během pěti sekund všechny moje nachystané ice-breakery a k tomu mě přinutil si přepočítat jeho i svůj věk. Hmm, je evidentní, že nová mladá generace „ajťáků“ tak úplně neodpovídá starým osobnostním profilům společensky uzavřených racionalistů bez čitelných emocí. Oba jsme měli z rozhovoru vyloženě radost, smáli se a uvolněně řešili náplň práce u mnou nabízené pozice. „Padli jsme si do ucha“ a já zájemce pozval na osobní pohovor do druhého kola. A jak to dopadlo? Samozřejmě, že se líbil také zaměstnavateli, hledal přece mladého, dynamického a schopného pracovníka...
A pointa? Hodil by se nějaký moralistický závěr a šikovný Product placement? Tak jo.Všichni čelíme stereotypům – ve svém myšlení, zaměstnání, všude. Zjistil jsem, že k úspěchu ale nevede jejich odhození, nebo nějaké válčení s nimi, ale uvědomění si jejich limitů a schopnost překonat je. A kdo by se to chtěl naučit i ve vztahu k sobě a přístupu k práci, ať zkusí zvážit náš program rozvoje kreativního a samostatného myšlení – KASMY. Třeba se tam potkáme :-)
Boris Rafailov