Všechny části náborového procesu proběhly hladce a bez komplikací. Dohodli jsme si obchodní podmínky, začal jsem hledat, zadal též inzerci, našel zajímavé kandidáty, zrealizoval několik kol pohovorů a testování a vybral dva uchazeče a ty doporučil klientovi. Klient souhlasil, chtěl se potkat s oběma, nic překvapivého. Mně u pohovoru nechtěl, samozřejmě taky standard. Přesto jsem si ale prosadil, že se bezprostředně po pohovorech setkáme a probereme průběh a klientovy dojmy. Sám jsem byl zvědavý, jak a podle čeho bude preferovat jednoho, nebo druhého kandidáta.
Dobře, že jsem tam šel. Klient mi vysvětlil, že první kandidát se mu zdál příliš takový a makový, zatímco ten druhý mnohem perspektivnější a toho že si vybere. Pozorně jsem poslouchal a pak klienta upozornil na „pár detailů,“ jako třeba že ten první bydlí u místa potenciálního pracoviště a dobře ho zná, zatímco ten druhý bude muset dojíždět 50 minut, náklady na adaptaci budou vyšší a ke všemu není jisté, zda ho to po čase neodradí. Takových aspektů jsme probrali víc a klient své rozhodnutí posunul.
Nakonec samozřejmě vyhrál rozum nad dojmy a po důkladném srovnání tvrdých dat se klient rozhodl zcela opačně, než byl přesvědčený bezprostředně po setkání s uchazeči. A byla to jeho volba a byl za ni rád. Tu někde jde hledat rozdíl mezi přeposíláním životopisů a skutečnou personalistikou.
-BR-