Každý z nás má osobní nebo alespoň zprostředkovanou zkušenost s touto trošku detektivní částí výběrového řízení, která neodmyslitelně patřívala k rozhodovacímu procesu přijetí či nepřijetí nového pracovníka. Každý zaměstnavatel považuje za své přirozené právo zjišťovat si fakta z profesní minulosti potenciálního zaměstnance. Tak proč ten minulý čas?
Ona je to totiž dvousečná zbraň, se kterou je potřeba dobře zacházet, jinak dokáže způsobit pořádnou paseku. Málokdo se totiž hlouběji zamýšlí, nad tím, jak to s těmi referencemi je doopravdy. Co vlastně vypovídají, dá se mluvit o faktech? Domnívám se, že reference mají s podáním profesně věrného obrazu člověka na minulých pozicích velmi málo společného. Standardně Vám totiž v životopise uchazeče přímo figurují jména a kontakty, na koho se obrátit. A nejsou tam vybrány náhodně, že? Dal by si někdo do kontaktů na reference někoho, kdo by mu mohl uškodit, kdo by o něm řekl něco negativního? Nemyslím. Spíše se dá očekávat, že daný kontakt bude na uchazeče vzpomínat jako na skvělého kolegu, v podstatě rodinného přítele, atd. Výsledkem je tedy informace, že daný uchazeč měl v minulém zaměstnání alespoň jednoho dobrého kamaráda. To není příliš revoluční poznatek.
Aby se obešla tato past, volí se někdy rádoby objevná strategie - volá se na stejná místa, ale někomu jinému. Buď se vyžaduje rozhovor s bývalým přímým nadřízeným, personálním ředitelem či majitelem firmy, anebo dokonce někým zcela náhodným, kdo zrovna zvedne sluchátko. Zdánlivě to vypadá, že takto si zajistíme relevantní informace - ta naše vytoužená fakta. Ale funguje to? Bohužel ani tady odpověď není příliš pozitivní. Pokud to byla osoba neschopná, ale všeobecně oblíbená, budou reference stejně pozitivní. Pokud to byla osoba dominantní, průbojná a odvážná, popřípadě činila nepopulární rozhodnutí, byť správná, reference budou špatné. Určitě alespoň jednoho kolegu štval. A možná se nepohodl se šéfem. A možná i proto ten člověk odešel. A přesto je dost možné, že neprofesionálně jednala právě druhá strana a v tom případě není překvapivé, že se dodatečně mstí.
Reference tak mnoho faktů vlastně nepřinášejí. Za to umí efektivně zmást a nasadit brouka do hlavy. Jak z toho ven? Například tím, že se dobře připravíme na pohovor a promyslíme otázky tak, aby uchazeč sám před námi předvedl, kým doopravdy je. Abychom se nikoho dalšího nemuseli ptát. Nikdo z nás však není neomylný. Ano, proto také profesionálové kromě svého umění rozhovoru používají jako pomocníka standardizované psychologické testy. Reference jako hlavní zdroj objektivních informací jsou opravdu minulostí.
Boris Rafailov